Stála jsem vedle Mischelin a koukala na to, jak se k němu blíží houf jedenáctiletých pipinek. Ke klukovi, který byl donedávna můj... Nebo jsem si to aspoň myslela...
Bylo to přesně půl rok, co jsme byli spolu... přesně půl rok, za který jsem byla šťastná... šťastná, ale to jen díky němu... Kde jsou ty chvíle? Kde jsou ty slova "Miluji tě"? Kde jsou?... Jsou pryč... Jen ve vzpomínkách. Vzpomínkách, které bolí... Sakra, proč? co se stalo? Copak mohl tak rychle zapomenout? Copak pro něj ten půl rok nebyl nic? Copak to všechno byla jen hra? chceš mi říct "ne"? Tak co to tedy bylo? Láska? to určitě... Copak na lásku po půl roce se dá jen tak, lehce, zapomenout?
Náhle jsem pocítila, jak mi po tvářích tečou slané proudy slz a ty? Ty ses v tu chvíli otočil a pohlédl na mě... Proč mi to děláš? Copak nevidíš jakou mi způsobuješ bolest? Tak se otoč zpátky na ty svý "fanynky"! Otoč se na ně a nekoukej na mě! Vždyť jich tam máš... kolik? Sedm? Osm? Tak se na ně otoč! vždyť ony po tobě touží, každá čeká až jim jen malinko naznačíš, že o ně máš zájem. Bohužel... i já jsem jedna z těch co čekají.
Sklopila jsem zrak, tohle bylo k nevydržení... Dívat se do očí, do kterých jsem se zamilovala. Do očí, které stále miluju. Do těch hlubokých, čokoládových očí, ve kterých jsem se topila a tys byl jediný, kdo mě z nich uměl zachránit. Ale teď se v nich topím a jsem sama. Sama se z nich musím zachránit, protože ty... ty... ty už mi nepomůžeš... ty už mě nezachráníš...
Mischelin mě náhle dloubla loktem do žeber... "Ehm... Danny? On... On... Ori de k nám..." a opravdu... šel k nám, samozdřejmě i houf jedenáctiletých, naivních holčiček
Copak si opravdu myslely, že u patnáctiletýho kluka uspěje jedna z nich? Byly tak naivní, ale to se holkám v jejich věku stává...
"Danny?" zeptala se mně opatrně Mischelin. "No?" a už zase se mi po tvářích koulely slané slzy bolesti. "No..." začala nevědomky šetpat "...když sem jde... co budeš dělat?" Nemohla jsem jí odpovědět... Vlastně ani nevím, co bych jí měla odpovědět... V hlavě prázdno... jen vzpomínky se vynořují... "Ehm... za... za chvilku je tady..." Kurva, vždyť já vim, že je za chvilku tady... Já to vim...! Už jen čtyři metry... Co mám dělat?... Tři... Nejradši bych mu řekla, že ho stále miluju... Dva metry... Ale co on? Miluje? Nebo zapomněl?... Jeden metr... otočila jsem se a šla na opačnou stranu, nevím, co tím docílim, nevím nic... Jen vím, že to nezvládam...
Linky totálně rozmazané slzama... No a co? Zapůsobit nechci na nikoho...! Snad jen... na Oriho....
Najednou slyším "Stůj! Tak stůj, ne?!" Ori... ten hlas... už zase slzy... jak moc bych chtěla nebrečet... ale copak to jde? Ne... "Proč? proč se mám zastavit?" slyšela jsem sama sebe mluvit... ani jsem se neohlídla. Na co? aby viděl ty uslzené oči? Ne! Nechci, aby viděl ty zoufalé pohledy prosící, aby se vrátil čas... aby mě miloval... Ne!
"Proč? Chci s tebou mluvit" volal na mě... "Se mnou?" zkusila jsem napodobit ironicky udivenej hlas... "Vždyť už mě ani nezdravíš... Máš ty..." nedořekla jsem "Co povídáš?! Vždyť tě furt zdravim!" "Jó? Že jsem si něak nevšimla" a další proud slz... "Nevšimla a nebo nechtěla?" Sakra... Ori vždycky věděl, jak to doopravdy je... nebo to aspoň tušil. Na tohle už jsem neměla co odpovědět... "Děte pryč!" slyšela jsem, jak na ty pipinky křičí... Usmála jsem se a zpomalila...
V dáli jsem jenom slyšela ty kravky, jak se začaly hádat:"To bylo na tebe!" "Né! Na tebe!"... malý holky.
Netrvalo dlouho a dohonil mě... Teď jsme šli vedle sebe a já cítila jak mi slzy zanechávají vlhké stopy na tváři... "Danny? Ty pláčeš?" >Né asi! copak jsi slepej?< Mám chuť na něj zařvat, ale na místo toho jsem si utřela oči do rukávu... "Víš..." začal opatrně a já měla zase chuť zařvat >Nevim!<, ale mlčela jsem... Blížili jsme se k houpačkám... Tam jsme se seznámili... Nevim, jak to dělá, ale věděl na co myslím... "Hm... tady to bylo..." chvilka ticha, podívala jsem se na něj a on se díval na mě.. Už zase jsem se topila v těch čokoládových očích... A v hlavě mi začal křičet můj vlastní hlas:"Pomoc!" Ne, nechci pomoc! Tentokrát ne! Další proud slz se už nedal zadržet...
Postoupil o krok blíž a bříšky prstů mi setřel slzy z tváře... pak pokračoval:"Když jsme se tu seznámili... už tehdy jsem tě miloval... už tehdy... a miloval jsem tě celej ten půl rok..." dál jsem mlčela... povzdychl si a pokračoval:"Celej ten půl rok, to celý, bylo moje nejšťastnější období za celý život..." přerušila jsem ho:"Tak jak jsi tedy mohl zapomenout? Proč děláš jako by se nic nestalo?" dál už jsem pokračovat nemohla, když on mi všechnu odvahu a sílu sebral... "Já..." najednou, jako by někde uvnitř sebe sebral všechnu sílu a pokračoval:"Já jsem udělal strašnou pitomost..." dál už zdřejmě taky nemohl.
Hm... "super"... houf pipinek se přivalil jenom slyším:"Ori? Ori? Vyfotíš se se nmou?" a chce se mi zvracet... Sou tak ubohý... zvlášť Mandy... Mandy, tak která si hrála na kamarádku, ale místo toho hrála celou tu dobu přetvářku... Mandy, ta která Oriho chtěla celý ten půl rok jen pro sebe a celý ten půl rok se nás pokoušela rozdělit... Prej:"Vám to spolu ale sluší" hm a hned za rohem šla pomlouvat... Nakonec se jí to teda povedlo. Bravo Mandy! Bravo! Doteď si pamatuju ten zlomyslný úsměv, který říkal: Ori tě nechal! Nechal tě, nechal!
"Promiň" vytrhl mě Oriho hlas ze vzpomínek... "Promiň? Myslíš, že žekneš promiň a všechno bude jako dřív?" vyjela jsem na něj... Ale on klidným hlasem řekl:"Mischelin a Joisie mi říkaly... že chodíš jako tělo bez duše... a že... si byla šťastná jen... se mnou..." "Jo? To ti říkaly?" jen kývl "Jo, já byla opravdu šťastná jenom s tebou, za poslední měsíc jsem se topila ve vzpomínkách... Takhle mizernej byl můj poslední měsíc... ale ty ses nenudil, že?! Tys tu měl přeci Mandy... Mandy a zbytek funclubu. Nemýlím se?" Divím se, kde se vzaly další slzy... Za poslední měsíc jsem probrečela každou noc... "Vždyť já o ně nestál!" Rozkřičel se..., ale pak ztišil hlas a řekl:"Já stojím jen o jednu...! Štěbetání těch pipinek utichlo a všechny čekaly na to, co Ori řekne... O koho stojí? Tentokrát jsem se na něj podívala spolu s Mandy a spolem a čekala... "Já stojim jen o jednu..." opakoval tiše... Přistoupil o krok blíž... teď jsme stáli tak blízko u sebe, že stačilo... stačilo... jen naklonit hlavu a... Náhle jsem zase po dlouhý době pocítila pocit štěstí, pocit lásky... pocit bezpečí... Když pocítil, že se nebráním a polibek mu opětuju... Přitáhl si mě blíž k sobě... obejmul mě a já jeho...
Najednou mi po tváři padaly třpytivé kapky slz, ale tentokrát to nebyly slzy hořkosti, byly to slzy štěstí... Někde v dáli jsem slyšela Myndy, jak křičí:" Né! To nemůže být pravda! Vždyť Ori mi patří!" Odtrhla jsem se od Oriho a ruku v ruce jsme pomalu došli k Mandy... už měla taky rozmazaný linky... Snažila se být mi tolik podobná, že si začala dělat i černé linky... ta holka mi přijde k lítu... Přistoupili jsme k ní tedy ještě blíž a já slyšela, jak si sama pro sebe říká:"Ori mi patřil! Patřil!" pustila jsem Oriho ruku a začala... "Mandy... ty ses za celou tu dobu nic nenaučila, viď?" jenom na mě nechápavě koukala:"Ty ses fakt nic nenaučila, viď? Ori nikomu nepatří! Nepatří, nepatřil a patřit nebude! Nepatřil tobě a nepatřil mně! Je mi tě líto" Ostatní holčičky jen těkaly z Mandy na mě a naopak. Mandy přestala fňukat a podívala se na Oriho... Ten přistoupil blíž... Mandy se usmála, ale vzápětí se jí úsměv z tváře vytratil... Ori totiž stál těsně za mnou a objal mě... Na Mandy se podíval a řekl:"Promiň Mandy... ale... nemiluju tě... Víš, ty... určitě jednou najdeš někoho, kdo tě bude milovat, tak jak si zasloužíš... Ale... já to nejsem... Já miluju Danny." Ori mě pustil a chytil za ruku... naklonila jsem se blíž k němu a zašeptala mu:"Miluji tě!" Mandy na to nevěřícně koukala a po tvářích se jí koulely slzy... Pak ze sebe dostala:"Ori... Danny... já..." oba jsme na ní pohlédli "...já... se vám omluvám... Vy dva k sobě patříte... Omlouvám se" Docela mě to překvapilo... Mandy, holka co si hrála na drsnou... Holka, co ostatní ponižovala. Ta holka, která ostatní dostávala na kolena... Teď byla na kolenou sama a brečela...
"Víš Mandy..." začala jsem... "já... nevím jestli ti to, že jsi mě s Orim rozdělila, někdy odpustím. Snad... Jednou... Ale dneska ne... Ale i přes to všechno, ti děkuju..." všichni teď na mě udiveně koukali, včetně Oriho. Podívala jsem se na něj a usmála se... a s pohledem na něm upřeném jsem pokračovala... "...protože, díky tomu, že jsi nás rozdělila, jsem poznala, jak moc je naše láska s Orim silná." po těhle slovech se na mě i Ori usmál a znova, krásně políbil... Mandy se totálně zhroutila a všechny její kamarádky ji musely pomoct na nohy... Ori si mě přitáhl blíž k sobě a začal mě znova líbat... mezi polibky mi říkal:"Miluji tě!" a já si připadala, jako by měsíc mezi dneškem a půl rokem předtím, vůbec nebyl...
Najednou se všechno začalo rozmazávat... "Danny?" ozvala se Mischelin... "Danny?! Jsi v pořádku?" zeptala se mě opatrně. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Stála jsem nedaleko od Oriho, který byl obklopen houfem "fanynek". Vedle mě stála Mischelin a po tvářích jsem cítila vodopád slaných slz...
Danush... toe fct nádherný :'-)... Skoro tu bulim :'-(... Danushko toe fct upe klásný, jen, kdyby realita byla stejná, jako Dannyno zasnění :'-(...