Byla jiná než ostatní dívky. Nosila černé oblečení, na rukou měla nespočet náramků, jen aby nebyly vidět její jizvy na předloktí. Měla černé vlasy, tak jako havraní peří, které nosila na patku. Své krásné, hnědé oči si malovala černou tužkou a kamarádů měla málo. Tak málo, že by je dokázala spočítat na prstech jedné ruky.
Zrovna vycházela ze školy, když na ní, už zase, volali:"Trapko!" "Krávo!" "Píčo!" a vysmívali se jí. Už si na to zvykala, už jí to ani tolik nevadilo. Ti lidi nevěděli jak to má težký. Nevěděli, že jí doma týrají. A nevěděli, že bolest na zápěstí, ta jediná, přebolela aspoň na chvilku bolest na duši.
Ale tentokrát po ní začali házet kameny. Jedním dostala do zátylku. Byla to tak velká bolest, že upustila všechny učebnice na zem a padla na kolena. Cítila, že se jí bolestí derou slzy ven, ale snažila se je ze všech sil zadržet. Oni se jen smáli. "Jste normální?!" zařval na ně někdo a oni se smíchem odešli.
Nyní přistoupil blíž:"Jsi v pořádku?" a posbíral jí spadané učebnice. "Jo, je mi dobře. Díky!" řekla a vzala si od něj učebnice zpět, pak si odhodila stranou patku. Až teď si všimla, kdo to je. "Ehm... já jsem Marek." představil se. "Já vím." Jak by proboha neměla vědět? Vždyť to byl největší playboy na škole. "A jak se jmenuješ ty?" zeptal se. "Já jsem Syndy."
Doprovodil jí až domů, přece jenom si nebyl tolik jist, že je v pořádku. Rozloučili se a domluvili si na zítřek schůzku.
Druhý den už na ní čekal před školou. Ten den byl divný a ona to věděla. Proč? Protože dnes na ní nikdo nepokřikoval, nikdo jí nenadával, nikdo ji neponižoval a navíc, dnes získala nového kamaráda.
Procházeli se spolu, povídali si a ona byla tolik šťastná. Po několika týdnech už ale oba cítili něco víc. Doteď byli jen velmi dobří kamarádi. "Ale teď?" říkala si. Tolik se bála, že když mu vyzná lásku, zkazí se i to drahocenné přátelství. Bála se toho, že pak už nebudou ani kamarádi a ani zamilovaný pár. Náhle ji chytil za ruku a řekl:"Miluji tě!"
Už další den věděla celá škola, že s Markem chodí. Holky ji teď o to víc nenáviděly. Každá se ji snažila ponížit, zesměšnit, ublížit. Ale jí to bylo jedno, měla Marka a to jí stačilo. Miloval jí a ona jeho. Každý den na ní po škole čekal a každý den spolu ztrávili celé odpoledne. Byla tak šťastná, šťastná jako ještě nikdy. A za tu dobu, co znala Marka, jí na předloktí nepřibyla ani jedna malá jizva. I přes to, jak ji doma týrali.
Už to byly čtyři měsíce a ona měla dnes narozeniny. Ráno, ještě před školou, jí Marek řekl:"Dneska ve tři u dětských houpaček. Na lavičce, budu tě tam čekat." a políbil ji. Vešla do třídy, už ve dveřích na ní volala její nejlepší kamarádka. Přiběhla blíž a řekla jí:"Syndy? Tys mu včera dala, viď?" přikývla. "Víš, Marek. On si s tebou jenom hrál. Už to ví celá škola." nechápavě na ní koukala. "No, on se s klukama vsadil, že mu do čtyř měsíců dáš. A když jsi mu včera dala, tak se s tebou dneska rozejde." Nevěřila vlastním uším. Nevěřila a nechtěla věřit. Ale pokud je to pravda, na dnešní schůzce se s ní rozejde. Rozhlédla se kolem sebe, všichni si na ní ukazovali a uchechtávali se. Z očí ji vyhrkly slzy zklamání. Otočila se a utekla ze školy.
Procházela se místy, kudy obvykle chodili a znova, naposledy si to všechno vybavovala.
Tři vteřiny... dvě... jedna... kostelní hodiny odbyly tři hodiny.Teď! Teď měla být na lavičce u dětských houpaček, ale místo toho... Vítr ji foukal do tváře a slzy ji stékaly z očí kamsi dolů, do neznáma. Skočila... a v ruce držela papírek, na kterém bylo napsané: On byl můj důvod žít!
Skočila, umřela... Ale nevěděla, že jí její nejlepší kamarádka lhala. Nevěděla, že žárlila a chtěla jen, aby už nebyly spolu. Že ho chtěla pro sebe, tak jako ostatní holky. Nevěděla, že on stále čeká na lavičce u dětských houpaček a vyhlíží kde je. Nevěděla, že ji chtěl říct, jak moc jí miluje. Nevěděla, že kouká na hodinky a říká si, že už má zpoždění. Nevěděla, že v rukou drží krabičku a v něm má náramek. Náramek k jejím narozeninám...