close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2008

ŁeŽ_!

19. května 2008 v 18:31 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
>>Kdyby měli všichni mí přátelé skočit z mostu, neskočil bych s nimi. Čekal bych na dně, abych je chytil.<<
Tak tohle má chlapec napsaný na svém profilu... LEŽ_!
Když jsem padala z toho proklatýho mostu... On, ano on, ten kterýho jsem považovala za nejlepšího přítele mi v tu nejhorší chvíli... Ve chvíli, kdy jsem potřebovala poddat pomocnou ruku, mi hodil klacky pod nohy! A to si říkal nejlepší přítel? Copak takhle se nejlepší přítel chová? NE!!!
Myslela jsem si, že je naše přátelství jako Titanic. Velký, silný a nepotopitelný, ale omyl. Stačila jedna jediná vteřina, jeden malý ledovec a Titanic se potopil...
Chtěl jsi postavit Britanic... Chtěl... a já se snažila s tebou, ale i Britanic se potopil... Dějiny se opakovaly... PROMIŇ_!

uŽ Je PoZĐě...*****

19. května 2008 v 17:03 | DanUŠtááá
Už je moc pozdě se zase ptát, jestli mě máš pořád rád, chci se s tebou zase smát, ale na sobě to tentokrát nenechám znát.... Nechci být zase zklamána, nechci hodit všechno za záda, ale láska je už za náma, jsem už jiným zadána____ Proto se loučím s tebou, budeš zase šťastný s jinou, neskončilo to mojí vinou, začalo to krásně, prosincovou zimou..... dost vzpomínek, dost nás dvou, jsi už jenom mojí pouhou vzpomínkou____
(By MATAsimmerka)

Že bY...???***

18. května 2008 v 14:19 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Půl rok... Půl rok jsem se trápila, půl rok jsem se utápěla ve vzpomínkách. Ano, celej ten proklatej půl rok. Proč? Protože jedině s ním jsem byla šťastná. Ale to už je minulost... Můžu být šťastná i s někým jiným...
Byl prosincový večeř, chladný a větrný. Šli jsme vedle sebe a on byl neobvykle zamlklý. Náhle se zastavil a řekl:"Lizzie? Musím ti něco říct!" trošku jsem se vylekala, bála jsem se, že... "Víš, já nevím jak začít. Já... no prostě, už je to delší dobu. Pořád jsem si říkal, že to bude všechno zase jako dřív. Že tě budu... Lizzie, já... Já už tě nemiluju. Promiň..."
Tím večerem všechno hezký skončilo a půl rok trápení začal. Chodila jsem jako tělo bez duše, ale on mě nemiloval. Chtěla jsem na něj zapomenout, opravdu chtěla. Ale nešlo to. Sama sobě jsem se omlouvala a zároveň nadávala, jak jsem slabá. Celý půl rok jsem stále vzpomínala, doufala a věřila, že všechno bude jako dřív. Že mě bude zase milovat. Doufala jsem... i když jsem věděla, že to nemá cenu.
Byl první týden v červnu. Všechno bylo krásně barevný a lidi... šťastní. Ten den jsem se seznámila s jedním, hrozně moc hezkým klukem. Myslím, že se jmenoval David. Jo, to je ono. Byl strašně milý a dokázal něco, co za celej ten půl rok ještě nikdo. Po celou tu dobu, co jsem si s Davidem psala, jsem ani jednou nezabloudila myšlenkami k tomu... K tomu, který mi před půl rokem zlomin srdce. Ale teď tu byl David...
Že by se mi po půl roce přestalo vyhýbat štěstí? Že bych konečně, po půl roce, našla někoho s kým bych byla šťastná? Že by se všechno zase začalo obracet k lepšímu? Že by...???

_____NeVěĐěŁa...

13. května 2008 v 20:04 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
Byla jiná než ostatní dívky. Nosila černé oblečení, na rukou měla nespočet náramků, jen aby nebyly vidět její jizvy na předloktí. Měla černé vlasy, tak jako havraní peří, které nosila na patku. Své krásné, hnědé oči si malovala černou tužkou a kamarádů měla málo. Tak málo, že by je dokázala spočítat na prstech jedné ruky.
Zrovna vycházela ze školy, když na ní, už zase, volali:"Trapko!" "Krávo!" "Píčo!" a vysmívali se jí. Už si na to zvykala, už jí to ani tolik nevadilo. Ti lidi nevěděli jak to má težký. Nevěděli, že jí doma týrají. A nevěděli, že bolest na zápěstí, ta jediná, přebolela aspoň na chvilku bolest na duši.
Ale tentokrát po ní začali házet kameny. Jedním dostala do zátylku. Byla to tak velká bolest, že upustila všechny učebnice na zem a padla na kolena. Cítila, že se jí bolestí derou slzy ven, ale snažila se je ze všech sil zadržet. Oni se jen smáli. "Jste normální?!" zařval na ně někdo a oni se smíchem odešli.
Nyní přistoupil blíž:"Jsi v pořádku?" a posbíral jí spadané učebnice. "Jo, je mi dobře. Díky!" řekla a vzala si od něj učebnice zpět, pak si odhodila stranou patku. Až teď si všimla, kdo to je. "Ehm... já jsem Marek." představil se. "Já vím." Jak by proboha neměla vědět? Vždyť to byl největší playboy na škole. "A jak se jmenuješ ty?" zeptal se. "Já jsem Syndy."
Doprovodil jí až domů, přece jenom si nebyl tolik jist, že je v pořádku. Rozloučili se a domluvili si na zítřek schůzku.
Druhý den už na ní čekal před školou. Ten den byl divný a ona to věděla. Proč? Protože dnes na ní nikdo nepokřikoval, nikdo jí nenadával, nikdo ji neponižoval a navíc, dnes získala nového kamaráda.
Procházeli se spolu, povídali si a ona byla tolik šťastná. Po několika týdnech už ale oba cítili něco víc. Doteď byli jen velmi dobří kamarádi. "Ale teď?" říkala si. Tolik se bála, že když mu vyzná lásku, zkazí se i to drahocenné přátelství. Bála se toho, že pak už nebudou ani kamarádi a ani zamilovaný pár. Náhle ji chytil za ruku a řekl:"Miluji tě!"
Už další den věděla celá škola, že s Markem chodí. Holky ji teď o to víc nenáviděly. Každá se ji snažila ponížit, zesměšnit, ublížit. Ale jí to bylo jedno, měla Marka a to jí stačilo. Miloval jí a ona jeho. Každý den na ní po škole čekal a každý den spolu ztrávili celé odpoledne. Byla tak šťastná, šťastná jako ještě nikdy. A za tu dobu, co znala Marka, jí na předloktí nepřibyla ani jedna malá jizva. I přes to, jak ji doma týrali.
Už to byly čtyři měsíce a ona měla dnes narozeniny. Ráno, ještě před školou, jí Marek řekl:"Dneska ve tři u dětských houpaček. Na lavičce, budu tě tam čekat." a políbil ji. Vešla do třídy, už ve dveřích na ní volala její nejlepší kamarádka. Přiběhla blíž a řekla jí:"Syndy? Tys mu včera dala, viď?" přikývla. "Víš, Marek. On si s tebou jenom hrál. Už to ví celá škola." nechápavě na ní koukala. "No, on se s klukama vsadil, že mu do čtyř měsíců dáš. A když jsi mu včera dala, tak se s tebou dneska rozejde." Nevěřila vlastním uším. Nevěřila a nechtěla věřit. Ale pokud je to pravda, na dnešní schůzce se s ní rozejde. Rozhlédla se kolem sebe, všichni si na ní ukazovali a uchechtávali se. Z očí ji vyhrkly slzy zklamání. Otočila se a utekla ze školy.
Procházela se místy, kudy obvykle chodili a znova, naposledy si to všechno vybavovala.
Tři vteřiny... dvě... jedna... kostelní hodiny odbyly tři hodiny.Teď! Teď měla být na lavičce u dětských houpaček, ale místo toho... Vítr ji foukal do tváře a slzy ji stékaly z očí kamsi dolů, do neznáma. Skočila... a v ruce držela papírek, na kterém bylo napsané: On byl můj důvod žít!
Skočila, umřela... Ale nevěděla, že jí její nejlepší kamarádka lhala. Nevěděla, že žárlila a chtěla jen, aby už nebyly spolu. Že ho chtěla pro sebe, tak jako ostatní holky. Nevěděla, že on stále čeká na lavičce u dětských houpaček a vyhlíží kde je. Nevěděla, že ji chtěl říct, jak moc jí miluje. Nevěděla, že kouká na hodinky a říká si, že už má zpoždění. Nevěděla, že v rukou drží krabičku a v něm má náramek. Náramek k jejím narozeninám...

PrÓ KaČeNeČinkŮ ♥♥♥

12. května 2008 v 20:43 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
VěNoVáNó KaČeNeČiNcÉ ♥♥♥
...............................................................................................................................................
Seděla jsem na rozhledně, nohy jsem měla svěšené dolů a přemýšlela jsem...
Byla zima a zrovna padal sníh. Vítr foukal a my jsme šli ruku v ruce ulicemi města. Tys mi říkal:"Miluju tě!" a já ti hloupě věřila.
Zafoukalo a já se zachvěla, po tváři mi padaly kapky slz.
Šli jsme a kolem nebyl nikdo jiný. Jen my dva! Ty a já! Sněhové vločky mi dopadaly na mé dlouhé, černé řasy a já se cítila tolik šťastná.
"To je výška." říkám si. Hlava se mi zatočila a znovu jsem se ponořila do vzpomínek.
Ten den jsem měla narozeniny. Choval ses strašně nervózně. Nakonec ses zastavil a řekl:"Mishel? Miluju tě!" Políbil jsi mě, tak nádherně. A při polibku jsi mi do dlaně vtiskl malou krabičku. Podívala jsem se na ní a tys řekl:"Otevři." Sundala jsem si rukavice, trochu mě studila, podívala jsem se nejdřív na tebe a pak ji pomaličku otevřela. V malé krabičce byl řetízek a na něm přívěšek ve tvaru srdce, na kterém bylo napsáno >forever together<. Usmála jsem se a políbila tě. Nevím, jak dlouho jsme se líbali. Měla jsem pocit, jako by se zastavil čas. Pak jsi mi ho pomohl zapnout na krk. Cítila jsem se jako v pohádce, já byla princezna a ty můj princ.
Sáhla jsem si na krk a nahmatala řetízek, řetízek od tebe. Z očí se mi valil další proud slz a já... já je nedokázala zastavit. Tak co se stalo? Řekni mi co? Proč jsi mi večer napsal: Miluju tě, ale nemůžem spolu být.Miluju tě víc než cokoliv, kohokoliv. Ale pochop to prosím, musíme se rozejít...
Sakra jak? Jak to mám chápat? Vždyť ty mě miluješ a já tebe taky, tak co nám v našem štěstí brání? Proč? Proč ses tak rozhodl? Proč rozejít ses chtěl? Oči už mě pálily od toho, jak se z nich neustále koulely slzy. Utřela jsem si je do rukávu a rozepnula si řetízek. Držela jsem ho teď pevně v dlani a přesto... jsem se bála, že ho ztratím. Stoupla jsem si a nyní jsem stála jen pár centimetrů od okraje. Kdybych skočila, budu někomu scházet? Kdybych skočila, kdy mě najdou? Kdybych skočila, kdo to bude chtít vědět?
Nadechla jsem se toho štiplavého zimního větru a hodlala zkusit létat. Létat jako pták. Létat a nevědět jak. Ale náhle slyším:"Mischel? Počkej!" Odhodila jsem si z obličeje vlasy, které mi vítr cuchal. Otočila jsem se a on tam stál! Zimní slunce mu svítilo do obličeje a vítr mu cuchal jeho jemné vlasy. Byl tak krásný. Ale každý pohled na něj mi způsoboval nesmírnou bolest. Srdce řvalo:"Chci tě zpátky!", ale rty mlčely. "Lásko, prosím, pojď sem dolů." "Proč? Na co?" zařvala jsem. "Proč jsi mi napsal, že se chceš rozejít? Proč? Vždyť tě miluju a ty mě! Nebo ne?" Jako vodopád mi z očí tečou slané proudy slz. "Lásko, pojď sem dolů. Všechno ti vysvětlím." řekl mi a natáhl ke mně ruku.
Chtěla jsem slyšet vysvětlení, chtěla jsem vědět proč. Chtěla jsem vědět odpovědi na mé otázky nezodpovězený. Natáhla jsem tedy ruku. Už, už jsem se ho konečky prstů dotýkala, když mi v tom okamžiku podklouzla noha. "Né! Já nechci umřít!" volá můj mozek. Jenom slyším jeho hlas jak křičí:"Mishel! Né! Miluju tě!"
Létám, létám jako pták. Chci vzlétnout do oblak, ale padám. Padám a slyším jen, jak někdo v dáli křičí. Na chvilku si uvědomím, že jsem to já, ale v tom okamžiku tvrdě dopadám na záda. Vzduch byl náhle studenější a já cítila, jak umírám.
Za chvilku už se nade mnou nakláněl. "Prosím, odpusť mi. Rozešel jsem se s tebou, protože jsem si myslel, že mám rakovinu. Ale zaměnily mi testy. Vydrž, doběhnu pro pomoc." "Ne" slyšela jsem sama sebe šeptat. "Nechoď!" prosila jsem ho. "Miluju tě" naposledy mě políbil, tak něžně, jako ještě nikdy. Byl to polibek plný citu, lásky.
Cítila jsem něco teplého na hlavě, chtěla jsem si sáhnout na vlasy, ale byla jsem tak slabá. Neměla jsem sílu se pohnout a stěží jsem dokázala opětovat jeho polibek. ale do toho posledního polibku jsem dala všechno. Pomalu jsem cítila, jak mi docházejí síly.
Na víčku mi dopadlo pár sněhových vloček. "Sníh... To nebe pláče, protože někdo přichází o život" říkala mi babička. Dnes pláče pro mne. Přestal mě líbat a tiše prosil:"Prosím, zůstaň tu ještě chvilku." "Miluju tě!" šeptla jsem. Naposledy jsem vydechla a naposledy mi z očí sklouzla slaná slza, která mi po tváři zanechává mokrou stopu.
V dáli jsem slyšela jeho hlas, který křičí:"Né! Miluju tě!" a v ruce jsem stále pevně držela řetízek ve tvaru srdce s nápisem >forever together<.

>UnTitŁeĐ<

11. května 2008 v 18:41 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
NikĐy NeZaPoMenŮ!!!

HŁeĐá oĐpOvěđ'....?

11. května 2008 v 18:06 | DanUŠtááá |  %WhO iS DanUŠtááá???%
Ona už zase neví, kdo je. Už zase bloudí, tápe...
Už zase hledá, hledá a neví co. Hledá a stále nenachází.
Byla šťastná, opravdu byla... BYLA... Věřila ve sliby, věřila v lidi. Věřila, že všechno nakonec stejně dobře dopadne. Tak proč už nevěří? Proč už šťastná není?

NevíM*****

11. května 2008 v 17:07 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Létám s ptáky,
létám vzduchem.
Nevím, nevím,
já nevím,
kdo jsem.

///BěŽíŠ//////

11. května 2008 v 17:06 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Běžíš, běžíš,
vůbec nevíš.
Běžíš, běžíš,
a stále věříš.
Věříš,
že všechno zas dobré bude.
Věříš,
že zítřek jedinečný bude.
Věříš a věřit nepřestáváš.

"A tO Tě BuĐe bAvit HoŁčiČkO?" "Ne đěđO, aŁe tO Co mĚ baVí Mi zAkáZaŁi"

11. května 2008 v 12:12 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Ne, už nejsem ta malá holka, co potřebuje nakrmit, přebalit. Já už se o sebe umím postarat.
Mám svou hlavu a to vás děsí. Budu si říkat co chci a kde chci!
A ano jsem to já. Já, ta rozmazlená, povýšená, namyšlená, sobecká a nevděčná dcera.
Jakou jste si me drazí rodičové vychovali, takovou mě taky máte!
Na reklamace už je pozdě!!!

__SnaŽíM_____

11. května 2008 v 12:07 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Snažím se vrátit čas,
Snažím se být s tebou zas.
Snažím se, ale nejde mi to.
Prosím, pomoz, bodlo by to.

+eVerAĐay+++

11. května 2008 v 12:06 | DanUŠtááá |  %WhO iS DanUŠtááá???%
Every day I ask myself:
"Who I am?"
"Why I'm here?"
"What I want?"
And every day I cannot find the answers for my questions.

~~UtíKáŠ~~~~

11. května 2008 v 12:04 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Utíkáš, utíkáš,
dech už ti nestačí.
Utíkáš, utíkáš,
vzpomínky tě tlačí.
Utíkáš, utíkáš,
klopýtněš, umíráš.

kĐes Je NechaŁ???

11. května 2008 v 11:59 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
"Beruško! Broučku!"
Tak nějak smi říkal.
Kde jsou ty slova?
Kdes je nechal?

***KoŁik?******

11. května 2008 v 11:58 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Kolik jich řeklo, že za nic nestojím? Kolik?
Přesto si za svým cílem pevně jdu a křičím: "Já se nebojím!"

_Why???__

11. května 2008 v 11:58 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Tell me why?
Why you gone?
Tell me why?
Why U don't say goodbye?
Tell me why?
Why I'm feel so alone?
Tell me why?
Why U go and die?
Tell me why?
Why? Why? Why?

NeChtĚJ***

11. května 2008 v 0:17 | DanUŠtááá
Nevíš a nechtěj vědět, když člověk, kterýho miluješ na tebe zařve: "Už tě nikdy nechci vidět!!!"

zRůĐa!

11. května 2008 v 0:17 | DanUŠtááá
Už nikdy a nikdy znova! Protože ty, ty nejseš matka, ty jseš zrůda!

:::NeVíŠ:::::

11. května 2008 v 0:16 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Ty nevíš jaký to je,
když tě rodiče nenávidí.
Ty nevíš jaký to je, když tě lidé,
kteří tě přivedli na svět nechtějí.
Nevíš jaký to je, když tě lidi,
kteří by tě měli milovat, nemilují.
Ne! Nevíš! Nevíš jaký to je,
protože ty jsi ten oblíbenej,
ten chtěnej,
ten milovanej,
bratře.

kĐyž......

10. května 2008 v 23:53 | DanUŠtááá |  >DanUŠtááá's LiVe<
Když ti řeknu mám tě ráda...stejnak tomu neuvěříš....když ti řeknu nezapomenu...jen se pousměješ....když ti řeknu miluju tě....už máš o čem přemýšlet....???