close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

)))SLáwa naD pŘátELstVíM(((

30. prosince 2007 v 21:02 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
Bylo mi patnáct, když to všechno začalo. Ráda jsem zpívala, tancovala a dalo by se říct, že hudba byla kousek ze mně...
Přihlásila jsem se do pěvěcké soutěže, na kterou zrovna probíhal konkurz. Nejdřív jsem se bála, ještě dnes cítím tu trému, ale byla tam se mnou moje nejlepší kamarádka Petra a říkala mi:"Andy, ty to určitě dokážeš. Postoupíš a vyhraješ, já to vim." To mi dodalo odvahu a já se uklidnila. Vešla jsem dovnitř. Ach jo, vždyť se celá třesu, takhle zpívat nemůžu. Chystala jsem se odejít, když mi jeden z porotců, docela milý pán, řekl:"Copak slečno, snad se nás nebojíte?" "Ehm, to ne..." vrátila jsem se. Nebýt toho porotce nebyla bych teď tam, kde jsem a hlavně jáká teď jsem. Hned jak jsem vyšla ven ptala se mě Petra:"Tak co???" a měla zas ten svůj tázavej kukuč. Štěstím jsem ji objala a dala pusu, pak ze sebe vyhrkla:"Postupuju! Péťo postupuju. Chapeš to? Já postupuju." objala mě a řekla:"Vidíš? Já ti to říkala. Kdy je další kolo?" A pak už to šlo samo. Postupovala jsem z jednoho kola do druhého a Péťa byla jedinej člověk, kterej to se mnou všechno prožíval. konečně přišlo to očekávané kolo, kdy budu zpívat obecenstvu. Hrozně jsem se těšila, ale přitom se bála. Už zase, jako tenkrát. Vešla jsem na pódium a začaly hrát první tóny mojí připravené skladby. Začala jsem zpívat. Nemyslela jsem na nic, jen na zpěv a na to jak jsem šťastná. Najednou byl konec a ten bouřlivý potlesk. Uklonila jsem se a byla štěstím bez sebe. Lidem se můj zpěv líbil. V zákulisí mi všichni blahopřáli. Druhý den mi Péťa přinesla ranní noviny a řekla:"Koukej co mám!" Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, na titulní stránce byla moje fotka a k tomu komentář:"Objev 21. století?" Další kola to už bylo dobrý, žádná extrémní tréma. Prostě jsem přišla, zazpívala, odpověděla na pár otázek a odešla. Samozdřejmě, že mezi tím to byly hodiny práce. Hodiny zkoušení, které ale nakonec stály za to. Poslední kolo-finále posledních dvou, zase jsem měla tu hroznou trému. Koukala jsem na sebevědomého Michala, jak krásně zpívá. Nejradši bych to vzdala, ale najednou slyším:"Ty to vyhraješ! Nevzdávej se a bojuj!" Petruška tu při mně byla v každé chvíli. Znaly jsme se už od plenek a ona mě vždycky podržela. Už jsem byla na řadě, Péťa mi ještě popřála štěstí a šla si sednout do hlediště. Vzpomněla jsem si na rodiče, rodiče, kteří mi nikdy nedůvěřovali. Rodiče, kteří můj zpěv odsuzovali a teď? Teď jsem ve finále jedný pěvěcký soutěže. Ještě tři hodiny a budeme znát výsledky, já nebo Michal? O tom rozhodnou lidi. Najednou mě z toho mého přemíšlení vytrhla Péťa. "Jestli vyhraješ tak to půjdem pořádně zapít a jestli nevyhraješ tak.... taky", usmála jsem se. Konečně jsme se měli dozvědět výsledky, měla jsem sucho v krku a v hlavě úplně prázdno. Najednou se řeklo jméno výherce. Celý sál bouřlivě tleskal, pískal a křičel. Hudba začala hrát a ohňostroj zářil všude kolem mě. Chvilku mi to trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem vyhrála já. Andy, obyčejná holka, pro kterou znamenala hudba kus jejího života. Potom už bylo všechno super. Dostávala jsem nabíbky od různých společností, chodila jsem na večírky a zpívala na konzertech. Všechno to bylo tak super, že jsem začínala zapomínat i na osobu, kterou jsem měla nesmírně ráda. Na osobu, co mě držela v každý chvíli nad vodou. Na Péťu. Tenkrát jsem i to neuvědomovala, to až teď, teď když je pozdě. No nic, zpátky k tomu co bylo. Chodila jsem na večírky, natáčela CDčka a dávala rozhovory různým novinářům. Hrozně se mi líbilo, třeba když když jsem šla do školy a ze školy, vždycky po mně někdo chtěl podpis nebo se se mnou vyfotit. Kamarádi mi říkali:"Ať ti ta sláva nestoupne do hlavy" neposlouchala jsem je. Chyba, ale chybami se člověk učí. Později se ukázalo, že mi sláva opravdu stoupla do hlavy. Se starými dobrými přáteli jsem se přestala přátelit. Odsuzovala jsem je za to, že nemaj značkový věci. Odsuzovala jsem je za to, že nechodili na soukromý večírky celebrit. Odsuzovala jsem je za to jací jsou. I Péťa se mi vzdalovala. Péťa, osoba mně nejbližší, skoro jak moje sestra. Uvědomovala jsem si to moc pomalu. Nakonec jsem zůstala sama na jednom břehu a kamarádi na druhým, bohužel i s Péťou.
Teď měsíc po tom si uvědomuju, že si za to můžu sama. Sama jsem dala přednost slávě nad pravým přátelstvím. Stala se ze mě povrchní barbínka, která má v hlavě jen slávu a módu. Ale copak jsem to takhle chtěla? Asi jo, kdyby ne, bojovala bych o přátele. Bojovala bych o Péťu, bojovala bych o přátelství mezi mnou a ní. Pravý přátelství. Bojovala bych o to, abych zůstala jako dřív..............
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama