Sedí a kouká přes sklo na svět. Na ten hemžící se svět. Na ulici, kde všichni někam chvátají. Ale kam? Domů? Na co? Vždyť doma se stejně unudí. Proč nejdou a neudělají něco, co je baví? Opravdu baví? Proč tolik chvátají a hlavně kam?
Ona taky pospíchala. Pospíchala, ale teď už si nevzpomene kam. Pospíchala tak moc, že se nerozhlédla a vyšla na vozovku. Na vozovku, kde projíždělo auto. Auto, které už nedokázalo zabrzdit. Auto, které ji srazilo k zemi. Auto, kvúůli kterému tu teď sedí a nepospíchá dál. Proč jen tolik pospíchala? Proč? Proč jen se nezastavila a nevšímala si světa, života kolem? Měla to za potřebí? Ne neměla... Kdyby tenkrát nepospíchala a na chvilku se zastavila, nemusela by teď sedět a koukat na svět přes sklo z pokoje. Mohla by tancovat, sportovat, mohla by dělat co by ji bavilo a ne tu sedět a vědět, že nemůže. Nemůže protože pospíchala...
A teď tu sedí na vozíku s diagnózou - dolní polovina těla ochrnutá...................