close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

TaKowOU oDwaHu Já NeMělA...

15. listopadu 2007 v 9:11 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
°°°°°Proč je život tak nespravedlivej? Před chvilkou jsem se dozvěděla, že tátovi zbývá jen rok života. Proč zrovna mímu tátovi? Sedím tady v slzách a ptám se sama sebe proč? Proč jsem se to musela dozvědět takhle blbě? Náhodou? Asi mě nechtěli zatěžovat. Ale vždyť tohle bych měla vědět jako jedna z prvních. Proč mi to teda nikdo neřekl?
Ráno jsem se probudia, samozřejmě pozdě. Oči napuchlé jak golfové míčky. Jak mám jít takhle do školy? Oblékla jsem se, šla si opláchnout obličej, vyčistit zuby a namalovat se. Vzala jsem na sebe sluneční brýle a šla do školy.
Vešla jsem do třídy, kde na mě všichni křičeli: "Ahóóóóóóój". Byli tak happy. Vzpomněla jsem si na tátu a v očích jsem měla slzy. Ještě, že jsem měla ty brýle. Kuba můj spolusedící a dlouholetej kámoš se hned ptal: "Ewrin co ti je?" slabým hlasem jsem mu odpověděla: "Nic". "Nekecej! Znám tě dost dlouho, tak mi tu teď neříkej, že ti nic není." poznal, že něco není v pořádku. Já se mu ani nedivím, kdyby bylo všechno v pohodě, neměla bych sluneční brýle ve škole a nebyla bych ticho, ale vyprávěla bych mu zážitky z víkendu. I ostatním to bylo divný, ale jedinej Kuba se zeptal.
Učitelům jsem namluvila, že mám zánět očních spojivek. Nejdřív si mysleli, že si z nich utahuju. Normálně by to tak bylo, ale dneska není normálně. Když ale viděli, že nejsem drzá, jak mám ve zvyku, brýle mi nechali. Popravdě byli rádi, že jednou po dlouhý době odučí naší třídu bez mích poznámek. Nevšímali si mně a já byla ráda.
Po škole jsem šla s Kubou do jídelny. Brýle jsem měla pořád na očích a jídlo jsem jen prohrabávala. Přemýšlela jsem o tátovi a už zase jsem neudržela slzy. Koulely se mi po tváři a já je nechala. Najednou Kuba řekl: "Mi neříkej, že ti nic není. Normálně bys se mnou závodila, kdo sní první oběd a nerýpala se v tom jako dneska. Pojď, jdem a všechno mi pěkně vyklopíš."
Zvedli jsme se, odnesli zbytky (u mě spíš celý oběd) k okýnku a šli do parku. Tam jsme si našli lavičku a sedli si. Kolem nebyl nikdo, jen my dva.
Kuba začal: "Vim, že si brečela a taky vim, že ty jen tak nebrečíš." měl pravdu. "No tak, Ewrin, řekni mi co se děje." doléhal na mě. "Můj táta..... on….. umírá." a zase jsem bulela. Nic neřekl, objal mě. Byla jsem ráda, stejně bych ho neposlouchala. Rozbulela jsem se víc a on mě o to víc stiskl. Špinila jsem mu triko, ale on si toho nevšímal, pořád mě držel v objetí a pak se zeptal: "Odkdy to víš?". "Od včerejška. Doma ani netuší, že něco vim." odpověděla jsem mu. Pustil mě, z batohu vylovil kapesník a poddal mi ho. Pak mi řekl: "Jseš statečná." Opřela jsem se o něj a věděla, že tu se mnou bude on.
Už bylo pozdě a tak jsme šli domů. Doprovodil mě až k nám i když to má přes půl města a řekl: "Drž se!" Obejmula jsem ho a šla domů.
"Kdes doteď byla?" slyším z kuchyně mámu. Nic jsem neřekla a šla do svýho pokoje. Nemohla jsem jít do kuchyně, kde byl i táta a rozbulet se tam. Vždyť nic nevim, tak proč bych bulela?
Do školy jsem zase přišla se slunečními brejlemi a odůvodněním, že mám zánět očních spojivek. Musela jsem, protože jsem večer zase bulela jak želva. Celý týden jsem chodila jak tělo bez duše a třídní se už strachovala, jestli nejsem nějak vážně nemocná. Ne nejsem, jenom mi umírá táta.
Naštěstí tu byl Kuba, kterej byl mou oporou. Pořád mi říkal:"Promluv si o tom s vašima. Promluv, než bude pozdě."
Přišla jsem domů: "Mami? Tati? Kde jste? Potřebuju s váma mluvit." Mámu jsem našla v kuchyni: "Mami? Kde je táta?" najednou jsem se zarazila. Máma měla úplně rudé oči-brečela. "Mami! Kde je táta? Sakra kde je táta?!?!?! Tatííí? Tatííí?" a běžela jsem do obýváku, nebyl tam. Běžela jsem do ložnice, tam taky nebyl, "Tatííí?! Kde si?" volala jsem jako o život. "Ewrin? Holčičko moje……" "Mami, néééééééé! Že je táta naživu? Že se zpozdil v práci? Že ho ještě uvidim?" "Zlato……. Je mi to líto……." "Néééééééééééé! Tatííííí?! Kde si?! Tatíííí!!!" "Ewrin…… On už tu není." objala mě a obě jsme brečely. Brečely jsme tak dlouho, dokud jsme měly slzy. Nakonec jsem vyčerpáním usnula. Nevim, jak jsem se dostala do postele, ale vzbudila jsem se až v jedenáct dopoledne.
Máma byla v práci, obdivuju jí. Takovou odvahu já neměla. Nesebrala jsem ji abych člověku na kterým mi strašně záleželo řekla, jak moc ho mám ráda. Jak moc, strašně moc mi na něm záleží. Jak moc si ho vážím a jak moc mě mrzí hádky a všechno co jsem udělala špatně. A když jsem ji nakonec sebrala, bylo už pozdě………………………°°°°°
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lada Croft Lada Croft | E-mail | Web | 6. prosince 2007 v 9:29 | Reagovat

Danuuuuuuuuuuuuush.... Tys mě tu skoro rozbrečela :´-(..... Fuckt je to nice a já tu budu taj bulet jako želva :´-(

2 Andy*** Andy*** | 11. května 2008 v 10:27 | Reagovat

Nádherný! Nemám slov...!

3 Anettkao1:*) Anettkao1:*) | E-mail | 18. června 2008 v 22:54 | Reagovat

Ježiši to je překrásný*bulim tu jak želva fakt,znam to z vlastní zkušenosti mít strach o tátu když je vážně nemocnej,ale jsem štastná,žhe můj táts žije a jsem vděčná.nádhernej příběh.\plný citu jako tY:(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama