*****Seděla jsem ve škole, mezi tolika lidmi a ani jeden mě pořádně neznal. Proč taky? Ve společnosti lidí nosím masku. Ano, masku. Masku šťastného člověka, člověka, který bere všechno s nadhledem. Člověka, který je optimista a nic ho nevykolejí. Ne, neznali mě a vlastně já sebe taky ne.
Ti lidi si říkali přátelé, ale když jsem potřebovala jejich pomocnou ruku, hodili mi klacky pod nohy. Slova jako jsou: přísahám, děkuji, prosím, odpusť, je mi to líto, miluji tě, mám tě rád, pravé přátelství, napořád, důvěra, vždy tu pro tebe budu a vždy ti pomůžu, těch oni si nevážili.
Už je berou jako samozřejmost života a přesto jsou tak důležitá. Ale to pozná jen málo lidí. A takové lidi já jsem ještě nepoznala………………*****
Ti lidi si říkali přátelé, ale když jsem potřebovala jejich pomocnou ruku, hodili mi klacky pod nohy. Slova jako jsou: přísahám, děkuji, prosím, odpusť, je mi to líto, miluji tě, mám tě rád, pravé přátelství, napořád, důvěra, vždy tu pro tebe budu a vždy ti pomůžu, těch oni si nevážili.
Už je berou jako samozřejmost života a přesto jsou tak důležitá. Ale to pozná jen málo lidí. A takové lidi já jsem ještě nepoznala………………*****