close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Listopad 2007

NepTEjTe Se Jí...

16. listopadu 2007 v 21:57 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
°°°Znenadání uzavřena do sebe sedí a přemýšlí. Po tváři se jí koulejí slzy, slané slzy bolesti. Nelitujte jí, ona to nemá zapotřebí. Ale kdo jí lituje? Nikdo.
Nikdo totiž neví, jak se cítí. Hraje si na silnou. Možná silnou opravdu je, ale teď se cítí mizerně. Jaktože není nikdo komu by se svěřila? Jakto? Nikdo kdo by jí vyslechl? Proč se najednou tolik diví? Celou tu dobu nic a najednou, když se do sebe uzavře, chce každej vědět proč. Ale k čemu jim to bude? K ničemu, akorát by jí litovali a to ona nechce…..
Neptejte se jí tedy proč. Neptejte se jí. Ona vám nechce odpovídat!°°°

aLe PrOč?...

16. listopadu 2007 v 21:37 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
###Byl tak krásný, dokázala by se na něj dívat celej den, pořád dokola, znova a znova. Ale on si jí nevšímal. Ignoroval ji a jí to mrzelo, ale co měla dělat? Říct mu, že je to ten nejbáječnější kluk? Ale proč? Vždyť on si to o ní nemyslel…..###

Na DNě...

16. listopadu 2007 v 20:45 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
%%%Proč se jí každej svěřoval a bral to jako samozřejmost? Proč když se chtěla svěřit ona, je, to udivovalo? Co je na tom tak divnýho? Vždyť není z kamene, má srdce, má city. A všechnu tu tíhu problémů nesnese. Jenomže kdo ji poslouchá?
Ona ví, co znamená být na dně, ona to moc dobře ví. Sáhla si na úplný dno, tak jí teď neříkejte, že víte, co to je být na dně. Vždyť vy ani nevíte, co to znamená, být na dně. Ona moc dobře ví co znamená tížit se problémy, moc dobře ví jaký to je chtít se někomu svěřit a nemít nikomu……%%%

MasKa...

16. listopadu 2007 v 20:14 "RádObY PříBěHY"
*****Seděla jsem ve škole, mezi tolika lidmi a ani jeden mě pořádně neznal. Proč taky? Ve společnosti lidí nosím masku. Ano, masku. Masku šťastného člověka, člověka, který bere všechno s nadhledem. Člověka, který je optimista a nic ho nevykolejí. Ne, neznali mě a vlastně já sebe taky ne.
Ti lidi si říkali přátelé, ale když jsem potřebovala jejich pomocnou ruku, hodili mi klacky pod nohy. Slova jako jsou: přísahám, děkuji, prosím, odpusť, je mi to líto, miluji tě, mám tě rád, pravé přátelství, napořád, důvěra, vždy tu pro tebe budu a vždy ti pomůžu, těch oni si nevážili.
Už je berou jako samozřejmost života a přesto jsou tak důležitá. Ale to pozná jen málo lidí. A takové lidi já jsem ještě nepoznala………………*****

...MUciC=MY liVe...

15. listopadu 2007 v 19:22 >DanUŠtááá's LiVe<
MUciC 4EvEr
Hudba je součást mího života...
Pár sqělých skupinek co poslouchám...
<3 30 seconds to mars, billy talent, AFI, my chemical romance, panic! at the disco, escape the fate, bowling for soup, three days grace, green day, simple plan, lordi, sum 41, fall out boy, paramore, boys like girls, blink 182, anti-flag, within temptation atd...

BreČElA...

15. listopadu 2007 v 18:27 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
Brečela. Brečela tak moc, až si toho i nevšímaví lidi kolem všimli. Brečela, ale nikdo nevěděl proč. Ona ale věděla. Brečela proto, že je život tak krutý. Brečela proto, že jí to bylo líto. Líto všeho, toho že jsou lidi tak zlí, že jsou tak nevšímaví, že jsou tak sobečtí. Toho, že život umí rozdávat jen rány. Rány bolesti, které navždy zůstanou v jejím srdci...........

*I Don'T KnOw...*

15. listopadu 2007 v 18:11 %WhO iS DanUŠtááá???%
Dobrá otázka... velmi dobrá...
Kdo je DanUŠtááá? Sama to neví...
Byla to strašně happy holka. Holka co věřila ve sliby, holka co věřila ve štěstí a pravý přátele. Ale jen do jisté doby. Do jisté chvíle.
Do jisté chvíle, než si uvědomila, že svět není spravedlivej. Že ne, všechny sliby se splní a ne všichni lidé jsou dobří. Ano, jsem to já...

TaKowOU oDwaHu Já NeMělA...

15. listopadu 2007 v 9:11 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
°°°°°Proč je život tak nespravedlivej? Před chvilkou jsem se dozvěděla, že tátovi zbývá jen rok života. Proč zrovna mímu tátovi? Sedím tady v slzách a ptám se sama sebe proč? Proč jsem se to musela dozvědět takhle blbě? Náhodou? Asi mě nechtěli zatěžovat. Ale vždyť tohle bych měla vědět jako jedna z prvních. Proč mi to teda nikdo neřekl?
Ráno jsem se probudia, samozřejmě pozdě. Oči napuchlé jak golfové míčky. Jak mám jít takhle do školy? Oblékla jsem se, šla si opláchnout obličej, vyčistit zuby a namalovat se. Vzala jsem na sebe sluneční brýle a šla do školy.
Vešla jsem do třídy, kde na mě všichni křičeli: "Ahóóóóóóój". Byli tak happy. Vzpomněla jsem si na tátu a v očích jsem měla slzy. Ještě, že jsem měla ty brýle. Kuba můj spolusedící a dlouholetej kámoš se hned ptal: "Ewrin co ti je?" slabým hlasem jsem mu odpověděla: "Nic". "Nekecej! Znám tě dost dlouho, tak mi tu teď neříkej, že ti nic není." poznal, že něco není v pořádku. Já se mu ani nedivím, kdyby bylo všechno v pohodě, neměla bych sluneční brýle ve škole a nebyla bych ticho, ale vyprávěla bych mu zážitky z víkendu. I ostatním to bylo divný, ale jedinej Kuba se zeptal.
Učitelům jsem namluvila, že mám zánět očních spojivek. Nejdřív si mysleli, že si z nich utahuju. Normálně by to tak bylo, ale dneska není normálně. Když ale viděli, že nejsem drzá, jak mám ve zvyku, brýle mi nechali. Popravdě byli rádi, že jednou po dlouhý době odučí naší třídu bez mích poznámek. Nevšímali si mně a já byla ráda.
Po škole jsem šla s Kubou do jídelny. Brýle jsem měla pořád na očích a jídlo jsem jen prohrabávala. Přemýšlela jsem o tátovi a už zase jsem neudržela slzy. Koulely se mi po tváři a já je nechala. Najednou Kuba řekl: "Mi neříkej, že ti nic není. Normálně bys se mnou závodila, kdo sní první oběd a nerýpala se v tom jako dneska. Pojď, jdem a všechno mi pěkně vyklopíš."
Zvedli jsme se, odnesli zbytky (u mě spíš celý oběd) k okýnku a šli do parku. Tam jsme si našli lavičku a sedli si. Kolem nebyl nikdo, jen my dva.
Kuba začal: "Vim, že si brečela a taky vim, že ty jen tak nebrečíš." měl pravdu. "No tak, Ewrin, řekni mi co se děje." doléhal na mě. "Můj táta..... on….. umírá." a zase jsem bulela. Nic neřekl, objal mě. Byla jsem ráda, stejně bych ho neposlouchala. Rozbulela jsem se víc a on mě o to víc stiskl. Špinila jsem mu triko, ale on si toho nevšímal, pořád mě držel v objetí a pak se zeptal: "Odkdy to víš?". "Od včerejška. Doma ani netuší, že něco vim." odpověděla jsem mu. Pustil mě, z batohu vylovil kapesník a poddal mi ho. Pak mi řekl: "Jseš statečná." Opřela jsem se o něj a věděla, že tu se mnou bude on.
Už bylo pozdě a tak jsme šli domů. Doprovodil mě až k nám i když to má přes půl města a řekl: "Drž se!" Obejmula jsem ho a šla domů.
"Kdes doteď byla?" slyším z kuchyně mámu. Nic jsem neřekla a šla do svýho pokoje. Nemohla jsem jít do kuchyně, kde byl i táta a rozbulet se tam. Vždyť nic nevim, tak proč bych bulela?
Do školy jsem zase přišla se slunečními brejlemi a odůvodněním, že mám zánět očních spojivek. Musela jsem, protože jsem večer zase bulela jak želva. Celý týden jsem chodila jak tělo bez duše a třídní se už strachovala, jestli nejsem nějak vážně nemocná. Ne nejsem, jenom mi umírá táta.
Naštěstí tu byl Kuba, kterej byl mou oporou. Pořád mi říkal:"Promluv si o tom s vašima. Promluv, než bude pozdě."
Přišla jsem domů: "Mami? Tati? Kde jste? Potřebuju s váma mluvit." Mámu jsem našla v kuchyni: "Mami? Kde je táta?" najednou jsem se zarazila. Máma měla úplně rudé oči-brečela. "Mami! Kde je táta? Sakra kde je táta?!?!?! Tatííí? Tatííí?" a běžela jsem do obýváku, nebyl tam. Běžela jsem do ložnice, tam taky nebyl, "Tatííí?! Kde si?" volala jsem jako o život. "Ewrin? Holčičko moje……" "Mami, néééééééé! Že je táta naživu? Že se zpozdil v práci? Že ho ještě uvidim?" "Zlato……. Je mi to líto……." "Néééééééééééé! Tatííííí?! Kde si?! Tatíííí!!!" "Ewrin…… On už tu není." objala mě a obě jsme brečely. Brečely jsme tak dlouho, dokud jsme měly slzy. Nakonec jsem vyčerpáním usnula. Nevim, jak jsem se dostala do postele, ale vzbudila jsem se až v jedenáct dopoledne.
Máma byla v práci, obdivuju jí. Takovou odvahu já neměla. Nesebrala jsem ji abych člověku na kterým mi strašně záleželo řekla, jak moc ho mám ráda. Jak moc, strašně moc mi na něm záleží. Jak moc si ho vážím a jak moc mě mrzí hádky a všechno co jsem udělala špatně. A když jsem ji nakonec sebrala, bylo už pozdě………………………°°°°°

KdYby...

15. listopadu 2007 v 9:10 | DanUŠtááá |  "RádObY PříBěHY"
°°°°°°°°Byla sama, už si na samotu zvykla. Byla to její nejlepší kamarádka. Nikdo ji nechápal a nikdo ji doopravdy neznal, ani její vlastní rodina ne.
Ničeho se nebála, ani smrti ne a to asi ostatní děsilo. Ba ne, byla tu jedna věc, které se bála. Stereotyp. Ano, stereotyp.Ráno vstát a jít do práce, strávit tam celý odpoledne, přijít domů unavená a nevrlá. Tak jako její matka, která nevěděla nic o životě své dcery. Takhle tedy dopadnout nechtěla.Ve škole ji za to, že nechtěla být, jako ostatní všichni odsuzovali. Ale nikdo k ní nepřišel a nezeptal se co jí je. Nikdo jí neřekl hřejivá slova. Nikdo jí nepodal ruku, aby se chytla. Všichni už byli přesvědčeni, že ta dívka, ano ta, je divná.Jednoho dne už byla připravena na smrt. Napsala své matce dopis: "Maminko, promiň. Miluju tě, ale není jiná možnost." a podřezala si žíly. Ani to nebolelo. Myslela jen na to, jaké to je po smrti. Zemřela, ale nemusela.Kdyby byl někdo, kdo by k ní přišel a zeptal se co jí je nebo jí řekl hřejivá slova. Někdo, kdo by jí podal ruku. Tak zemřít nemusela. Mohla se z ní stát dívka s budoucností, dívka s chutí žít dál. Dívka, která by měla pro co žít…°°°°°°°°